Rozhovor s tazatelkou paní Venuší Růdlovou.

Rozhovor vzniknul jako součást PRO VÝZKUM, iniciativy Sdružení agentur pro výzkum trhu a veřejného mínění SIMAR . Ptala se a otázky zaznamenala Hana Huntová.

Co vás na práci tazatele baví? 

Jsem z malé vesnice a už jsem v důchodu. Tazatelská práce mi dává důvod vyjít ven, jsem ráda v kontaktu s lidmi. Je to docela zajímavá a pestrá práce, setkáte se opravdu s různými lidmi. Někteří se vám potřebují svěřit, mohu si s někým promluvit. Každý výzkumný projekt je jiný, dozvíte se, co si lidé o různých věcech myslí.

Také jsem ráda, že při dotazování mám hodně flexibilní pracovní dobu. Když si řeknu, že je dnes hezky a jdu na to, tak vyrazím. Někdy se mi třeba nechce nebo se potkám s někým nepříjemným, tak to ten den zabalím a pokračuji, když na to mám náladu.

Jaké typy výzkumů děláte nejradši?

Vlastně je mi to jedno, nejčastěji dělám kontinuální (dlouhodobé) projekty nebo  Mediaprojekt, beru, co přijde. Nemám moc ráda odborné technické výzkumy, protože když se mne respondent zeptá na podrobnosti, tak mu to neumím tak dobře vysvětlit.

Také výzkumy, které zkoumají například politické postoje, se mi nedělají lehce, protože moje zkušenost je, že lidé o politice moc nevědí a neradi odpovídají. Metodika mi zapovídá chodit s dotazníky za svými známými, ale získat důvěru cizích lidí, aby mi svěřili svůj názor, je někdy složité. Třeba se mi stává, že politiky neznají a pak je nemohou hodnotit. To se stává hlavně u mladých. Naopak starší lidé, hlavně někteří pánové, politiku hodně rozebírají.

Co vám na práci tazatele přijde nejobtížnější?

Nejtěžší jsou náhodné adresní výběry, tedy když mám předepsáno provést dotazování v dané ulici, čísle domu a bytu a pak musím vybrat předem stanoveného člena domácnosti. To je velmi náročné se k respondentovi dostat. Kolikrát jsem se pak třeba ocitla v tmavé chodbě neudržovaného domu bez možnosti rozsvítit, to ve mně byla malá dušička. To se naštěstí v praxi skoro nedělá, je to nerealizovatelné. Domlouvat se přes domovní zvonek se často nepovede. Člověk vám zavěsí dříve, než dokončíte představování, v půli své věty už slyšíte jen táhlý tón. Lidé bývají často nepříjemní, hodně těžce nesu ty, kteří jsou rovnou sprostí, odmítají nevybíravým způsobem. Samozřejmě respektuji ty, kteří mají na čele napsáno „nemluv se mnou“, ale ta zbytečná agresivita pří odmítnutí rozhovoru mne na lidi mrzí.

"Nejtěžší jsou náhodné adresní výběry.", říká tazatelka paní Růdlová. Zdroj: STEM/MARK 

Někdy se potýkám i s dodržování důležitých kritérii výběru respondentů.,Je to pech, když konečně mám člověka, který by mi ten výzkum udělal, ale nesplní mi kritéria, není předepsán v těch, které mám dotazovat. Ale to je úděl tazatelské práce.

Co děláte pro to, aby vám respondenti důvěřovali? Co vám nejvíce pomáhá?

Nejdůležitější je překonat bariéru zamčených dveří, tedy zvonek a dveře do baráku. Mezi lidmi je dnes více nedůvěry, zabouchnou vám dveře před nosem a říkají, abych si zazvonila na toho, za kým jdu. Už se mi také stalo, že jsem takto zůstala uvězněná mezi dvěma zamčenými dveřmi. Když se pak podaří, že s lidmi mluvím z očí do očí, ukážu jim průkaz tazatele, vysvětlím, odkud jsem a co dělám. Vyplácí se mi vsadit na popularitu výzkumné agentury. Lidé si vzpomenou, že jméno zachytili v televizi, většinou o tom něco četli nebo slyšeli.

Lidé jsou většinou překvapeni, kdo za nimi jde a co chce, a vím, že mne nechtějí vpustit do bytu, je v tom pochopitelná nedůvěra. Nebo říkají, že nemají uklizeno. Většinou pomůže, když řeknu, že nechci do bytu, klidně vyplníme dotazník mezi dveřmi. I když žonglovat s laptopem mezi dveřmi je trochu nepohodlné.

Co říkáte lidem, kteří odmítnou rozhovor? Co byste jim vzkázala? 

Vlastně nevím, co je to moje tazatelské kouzlo. U každého respondenta je to jinak. Když odmítnou, tak se rozloučíme. Omluvím se, že jsem je obtěžovala, případně se zeptám, jestli se mohu stavit jindy, až budou mít více času a bude to vhodné. Jsem ráda, když mi věnují trochu času a popovídáme si. Když to nelze, tak poděkuji a slušně se rozloučím.

Máte svůj recept na to, jak získat od respondentů objektivní informace? 

Správně je to, co vám ten respondent řekne, já ho nesmím ovlivnit. Správná odpověď je to, co vám člověk odpoví na danou otázku. A i když to někdy nedává úplně smysl, je potřeba to zaznamenat tak, jak mi to bylo sděleno. Každý má nějaký názor a má na něj právo. Když jsou tam nějaké logické nesrovnalosti, zkusím se zeptat se znovu, může se stát, že otázka byla špatně pochopena.

Zdá se mi, že nejvíce je to vidět v politických výzkumech. Lidé si během rozhovoru teprve tvoří názor, nebo odpovídají bez rozmyslu, aby se vás rychle zbavili. „Něco tam napište“ je ale špatně. Snažím se pak respondenta zaujmout, získat ho pro to, aby skutečně projevil svůj názor. Říkám jim, že mohu napsat jen to, co mi řeknou, že mi pomůže, když mi sdělí svůj vlastní názor na věc. Zkusím se zeptat víckrát.

Je podle vás výzkum smysluplná činnost? 

Lidi se o to zajímají, určitě to dává smysl. Často od lidí slyším, že je nikdy ještě nikdo nevyzpovídal a jsou rádi, že si mohou říci svůj názor. Mnozí se zajímají o výsledky výzkumů, sledují to, chtějí mít nové informace. Ať jsou už pozitivní či negativní zprávy pro ty, co realizují výzkumy, je to prostě názor dotazovaného vzorku a měli by se z toho poučit. Myslím, že dobře udělaný výzkum je velmi důležitý i pro naše politiky, měli by znát na názor lidí na to, co dělají.  

"Lidé jsou rádi, že mohou říci svůj názor." Zdroj: STEM/MARK

Máte nějakou veselou historku z dotazování? Nebo smutnou? 

Ty veselé vám teď nepovím, někdy se setkávám spíš se smutnými příběhy, lidé se mi často svěřují. Dobré dotazování často skončí velmi příjemně pro obě strany. Když respondent se mnou normálně mluví, pak si ještě chvilku popovídáme a pak to sklouzne ke normálnímu povídání o životě. Pak mám pocit, že jsem mu neukradla čas, že jsme si mohli normálně příjemně popovídat, je nám oběma fajn.