Rozhovor s tazatelkou Helenou Dvořákovou.

Rozhovor vzniknul jako součást PRO VÝZKUM, iniciativy Sdružení agentur pro výzkum trhu a veřejného mínění SIMAR . Ptala se a otázky zaznamenala Hana Huntová.

Co vás na práci tazatele baví?

Baví mě různorodost práce, naprostá nepředvídatelnost, nutnost improvizovat a řešit nečekané situace. To, že si každý den dokazuji, že i obtížný projekt zvládnu, protože v terénu se nehraje na funkce ani tituly, "Tam venku" je každý tazatel sám za sebe. A ze všeho nejvíc mě celé ty roky baví lidi, se kterými si povídám a kteří jsou ochotní věnovat mi kousek svého času. Osobnosti, osudy. Při málokteré práci má člověk šanci poznat průřez společností tak zblízka.

Všichni tazatelé musí být pro svou práci řádně proškoleni. Foto: STEM/MARK

Jaké typy výzkumů děláte nejradši?

Jednoznačně sociologické studie. V předchozích letech jsem měla možnost pracovat na časosběrném projektu SOÚ AV ČR Proměny české společnosti, v jehož rámci jsme pět let po sobě navštěvovali konkrétní domácnosti, zjišťovali nejenom detaily o jejich životech, ale i posun názorů na společenské otázky, historii členů rodiny. Postupem času se z tazatele, původně cizího člověka bůhvíodkud, stal rodinný, přátelsky vítaný známý. Úžasná zkušenost.

Co vám na práci tazatele přijde těžké, co je nejobtížnější?

Získat si důvěru respondenta, probudit v něm chuť si s námi povídat. Protože respondenta samozřejmě nikdo nemůže přinutit, aby svůj čas věnoval někomu zcela cizímu a motivací pro něj málokdy bývá drobný dárek. Je třeba během kratičkého oslovení zaujmout respondenta natolik, aby měl zájem v rozhovoru pokračovat.

Co děláte pro to, aby vám respondenti důvěřovali? Co vám nejvíce pomáhá?

Úsměv. Naladím se na respondenta. Také jdu s průkazkou tazatele, snažím se jim vysvětlit proč tu jsem a tvářím se rozhodně. Nesmím se bát, musím se cítit jistá. Vyvolám jisté hravé spiklenectví, těžko se to popisuje. Netlačit na pilu, Pokud respondent opravdu nemá zájem, nevnucuji se a na sílu nepřemlouvám.

A samozřejmě hned na první nádech ujišťuji, že skutečně nic nenabízím, neprodávám, ani kdyby výslovně chtěl. U mne nevyhraje deky ani kastroly, nebude nic podepisovat a nechci občanský průkaz. Chci si jenom povídat, protože brblání doma u stolu s rodinou ničemu nepomůže. Důležité je předat svoje názory dál těm, kteří se o ně zajímají. A proto jsem přišla.

"Je třeba naladit se na respondenta", říká tazatelka Helena Dvořáková. Foto: STEM/MARK

Co říkáte lidem, kteří odmítnou rozhovor? Co byste jim vzkázala?

Usměju se a popřeju jim krásný zbytek dne, třeba někdy jindy, jinde. Lidem opravdu není možné zazlívat, že se zavírají do skořápky svých vlastních radostí a starostí a nehodlají momentálně sdílet svůj názor s kýmkoli na cokoli. Těším se, že jednou tu skořápku já nebo někdo z mých kolegů dokážeme prolomit a povídání bude velmi příjemné.

A tohle kouzlo je koňakovou višní na občas trošku hořkém dortíku práce tazatele: když jen taktak přemluvím někoho, kdo si se mnou od začátku očividně příliš povídat nechtěl, ve slabé chvilce k rozhovoru svolí a během něj taje, reaguje na můj úsměv a občasný vtípek, začíná se také usmívat.... a ve finále se vřele loučí s tím, ať zas někdy přijdu.

Máte svůj recept na to, jak získat od respondentů objektivní informace?

Myslím si, že když už se respondent rozhodne dát nám rozhovor, obvykle nemá zájem cíleně lhát. Lhát je těžší, než říkat pravdu - a proč vlastně? Obětovat kus svého času na to, aby té cizí paní či pánovi zalhal?

Nemoc z povolání dlouholetého tazatele je nicméně automaticky vyhodnocovat logiku navazujících odpovědí a při rozporu se rozsvěcuje červené světélko.

Respondent často ani nechce něco říkat nepřesně, ale pokud cítím rozpor, tak se jemně doptávám, že ale předtím říkal tohle a to úplně není v souladu s tvrzením o pár otázek dál. A pravdy se tak společně dobereme.

Je podle vás výzkum smysluplná činnost?

Jsem si tím jistá. V každé době jsou informace tou nejhodnotnější, nejžádanější komoditou, ať už se jedná o informace komerčního rázu, nebo sociologické. Pokud nebudeme získávat zpětnou vazbu od společnosti, v níž žijeme, hrajeme si na slepou bábu, která se nechá vést do kouta v naději, že tam najde kohouta.

Máte nějakou veselou historku z dotazování? Nebo smutnou?

Mám jich tisíce. Setkání se štamgasty hospody, z nichž jeden se mě po rozhovoru otázal, jestli už jsem si někdy pohladila pořádnýho osla. Se zvednutým obočím jsem předpokládala, že pán se bude chtít nechat pohladit, a rádobyvtipně jsem kontrovala, že drbání oslů mezi ušima není nikdy dost.... a pán povídal, ať jdu tedy za ním. Pořád tak podezíravě jsem prošla - zvídálek - temnou chodbičkou, v níž se respondent sehnul pro pár kousků suchého chleba. Na jejím konci otevřel dveře na hospodský dvůr a začal vyvolávat: „Ferdoooo!!!“ V minutě z dvířek na druhém konci dvora vycválal nádherný a úžasně heboučký oslík.

A nezapomenu na úžasnou paní z první vlny Proměn české společnosti.

Samoživitelka se dvěma školními dětmi, kolem čtyřiceti, krásná, plná života, při rozhovoru pocit, že se známe roky. Ve druhé vlně jsme byly samy, prosluněný den na konci léta, došlo na zdravotní otázky. A ta krásná ženská si z ničeho nic vyhrnula tričko, pod kterým ... nebylo nic. Kopečky prsů jedniček bez bradavek. Okamžik, kdy i ostřílené tazatelce dojdou slova a jen nasucho polkne.

A ona vyprávěla, že pár dní po mojí loňské návštěvě jí přišly výsledky biopsie. Karcinom prsu, oboustranný. Podstoupila ablaci, ale ona to nevzdá v žádném případě. Nechala si udělat aspoň malou kosmetickou plastiku, bradavky jí potom vytetují... Chytila jsem dech a rádoby věcně jsem se optala, co ta náplast na klíční kosti tadyhle? Chodíte na chemoterapii? ...jakože houska na krámě, že jo, co má člověk v takovém případě říct? A ona zase tak z otočky, že tam jí před pár dny vyřízli melanom. A tady na rameně taky, koukejte. Ten blbý gen, co ho má Angelina, v ohrožení prsa, ženské orgány, střeva, kůže.... Chuť sjet ze sedačky na koberec a zaskučet. Tak krásná ženská, pořád plná chuti žít. A příští rok už jsem ji ve výběru rodin neměla. I tohle je práce tazatele.

Tazatelka Helena Dvořáková (55 let)

Má středoškolské vzdělání, celý život podnikala. Od roku 2000 začala pracovat jako tazatelka pro výzkumnou agenturu Sofress Factum. Práce tazatelky ji baví, jak o sobě sama říká: "jsem ukacaná i zadarmo a pokud mi za povídání se známými bude ochoten někdo platit, jedná se o prácí snů."

Na práci tazatelky si cení také volnou pracovní dobu a samostatné plánování času. Ve volném čase se stará o své rodiče, věnuje se tříleté vnučce a svým dvěma westíkům. Ráda posouchá hudbu a čte knížky.